Ruský blafák #25 | Vyčůranost, hrablo a americké čekání
Vstupenky na semifinálové duely pořídíte v přepočtu za 5 600 korun. Nechci podceňovat lotyšskou kupní sílu, ale obávám se, že jejich hokejové nadšení nebude stačit na zaplnění povolené kapacity.
Jedna z mála jistot, které v hokeji zůstávají, praví: Spojené státy nebudou hrát na mistrovství světa o zlato.
A to nemluvím jen o vyřazovací fázi, která byla zavedena v roce 1992, o ní bude řeč ještě později. Američané ale čekají na zlato od roku 1960, kdy ovládli olympijský turnaj ve Squaw Valley, který byl později uznán také jako světový šampionát.
Pokud však pomineme turnaje pod pěti kruhy, poslední stříbrnou medaili získali Američané na šampionátu v Londýně v roce 1950, zlato ze samostatného mistrovství světa si odvezli naposledy z Prahy; to se psal rok 1933 a prezidentem byl T. G. Masaryk.
Je pravda, že hodnotový žebříček amerického hokeje je poněkud odlišný od toho českého. Úspěchy na světovém šampionátu dospělých jsou schovány za olympijskými hrami, Světovým pohárem, úspěchy hráčů v NHL, následuje mistrovství světa do 20 let a zřejmě i stejný turnaj v kategorii U18.
Ne, v amerických novinách se před šampionátem dospělých nedočtete, jak má národní tým kádr na zlato, stejně tak nemusí v průběhu turnaje oblékat montérky, dokonce nemusí po návratu na letišti vysvětlovat před zástupem novinářů, proč to letos opět nevyšlo.
A tak si dnes skoro nikdo nepamatuje jejich 12. místo ze šampionátu v roce 1999, kde podlehli Lotyšsku a Itálii, přestože měli v kádru borce jako Jay Pandolfo, Bryan Smolinski, Mike Knuble či Matt Cullen.
Před jedenácti lety dokonce spadli do skupiny o záchranu a ve výsledném pořadí obsadili předposlední nesestupovou příčku, od té doby však ani jednou nechyběli mezi elitní osmičkou.
Jen to zpropadené semifinále. Do něj postoupili Američané od roku 1992 celkem devětkrát, neuspěli však ani jednou.
V roce 1994 dostali od Finů výprask 0:8, když šest branek inkasovali již v úvodní třetině. S nulou v kolonce vstřelených gólů odešli i z utkání proti Česku na šampionátu ve Vídni o dva roky později.
Na prvního semifinálového střelce si tak Američané počkali až do roku 2001, kde již zmíněný Mike Knuble srovnával v polovině duelu s Finskem na 1:1, dvě branky Samiho Kapanena v polovině třetí třetiny však poslaly do finále výběr Suomi.
Neúspěšný byl také boj se Švédskem v roce 2004, kde zaplněná O2 Arena sledovala švédskou výhru 3:2. Stejnému soupeři podlehli Američané také o pět let později (2:4), kdy se vůbec poprvé dostali v semifinálovém duelu do vedení.
Pak se však vrátila americká střelecká impotence. V roce 2013 prohráli 0:3 se Švýcarskem, o dva roky později dostali pět gólů od Rusů, aniž by sami skórovali.
Před pěti lety drželi po dvou třetinách stav 3:3 proti Kanadě, vítězný gól Ryana Ellise však opět zhatil americké naděje na zlato či stříbro. A poslední pokus snad ani nestojí za zmínku, v roce 2018 dostali kanára od Švédska.
Dnes přichází semifinálový pokus číslo deset. Ve prospěch Američanů hovoří fakt, že po úvodní prohře s Finskem (1:2) vyhráli na tomto turnaji následujících sedm duelů v základní hrací době, přičemž ani jednou neinkasovali více než dvě branky.
Věřím, že případný úspěch by mohl také podnítit zájem amerických fanoušků o tento turnaj. Vždyť nakonec je jedno, co se hraje. Hlavně, že naši vyhrávají, ne?
Reakce na čtvrtfinálový neúspěch českého týmu jsem zatím neprocházel nějak extra podrobně, ale příští týden si možná udělám čas. Předpokládám, že najdu alespoň jednu zmínku o české vyčůranosti a postesk nad rozdílem v bruslení mezi našimi a finskými hráči.
Zaujala mě ale statistika, s níž přišla IIHF. Ze čtveřice semifinalistů nabruslili Finové ve čtvrtfinále nejmenší počet kilometrů (61,3), za nejlepšími Němci (84,7) zaostali o více než půlmaraton, i přesto v pohodě zvládli duel s českými hokejisty.
Jestli tohle nebude ona pověstná vyčůranost…
Německo postoupilo podruhé od zavedení vyřazovací fáze do semifinále mistrovství světa. Při posledním vítězném čtvrtfinále byli na ledě dva hráči současného německého výběru.
Jedním z nich je obránce Korbinian Holzer, dalším pak jeho parťák z obrany Moritz Seider.
Že vám něco nesedí? Ano, Seider oslavil před měsícem dvacáté narozeniny, přesto se na domácím šampionátu v roce 2010 ukázal na ledě.
Konkrétně jako jeden z pomocníků, kteří během komerční přestávky čistí ledovou plochu pomocí hrabla. Poučení pro skauty: Nikdy nevíte, kdy vám může před očima bruslit adept na první kolo draftu.
Colorado je momentálně asi hlavním adeptem na Stanley Cup (fanoušci Tampy snad prominou), největší pozornost je pak upřena na Nathana MacKinnona, který v dosavadních sedmi zápasech nasbíral třináct bodů.
Z hlediska konzistence však vládne v Denveru jeho parťák Mikko Rantanen, který v součtu s předchozí sezonou bodoval v sedmnácti zápasech play off v řadě.
Delší sérii zaznamenalo v historii bojů o Stanley Cup pouze pět hráčů, naposledy obránce Al MacInnis v roce 1990.
Ještě minulý čtvrtek prohrávali Canadiens v úvodním kole proti Maple Leafs 1:3 na zápasy a zdálo se, že mohou začít oprašovat golfové hole.
Díky pěti výhrám v řadě dnes mají za sebou souboj s Torontem, v sérii s Winnipegem navíc vedou 2:0 na zápasy. Co je zajímavé? Během zmíněných pěti zápasů ani jednou neprohrávali.
Je škoda, že semifinálový duel mezi Kanadou a Spojenými státy začíná už ve 13:15 našeho času, večerní atmosféra takovým zápasům o postup do finále sluší daleko víc.
Konečně ale obyvatelé Vancouveru, kde je o devět hodin méně, budou moct pocítit, jak se cítí evropští fanoušci Canucks při sledování svého oblíbeného týmu.
Na druhou stranu, obětovat sobotního šlofíka po obědě taky není nic jednoduchého. Snad to bude stát za to.
Díky za pozornost, na viděnou u zítřejšího dílu Ruského blafáku. A pokud vás hokejový newsletter baví, můžete se přihlásit k jeho odběru prostřednictvím e-mailu.