Ruský blafák #23 | Obojživelníci, plotice a Andy Roach
Přichází vrchol letošního šampionátu. Duel s Finskem rozhodne, jestli reprodukční číslo hokejových trenérů v následujících dnech ještě vzroste, nebo jestli se ti současní přeorientují na fotbal.
Zajímalo by mě, jestli se při nějakém mistrovství světa od roku 2005 neobjevil na obrazovkách České televize záznam nájezdu Andyho Roache proti Tomáši Vokounovi na mistrovství světa v Praze.
Trošku to připomíná sebemrskačství; vždyť to byl jediný z dosavadních deseti šampionátů hraných v Praze, kdy národní tým skončil hůře než čtvrtý. Právě zásluhou amerického obránce.
Naštěstí k tomu režie většinou přidá záběry z roku 2005, na nichž Tomáš Vokoun v odvetě vytáhne zákrok lapačkou a výborně, výborně, Tomáši, postupujeme do semifinále!
Ten příběh mě vždycky hrozně bavil; bylo mi tehdy devět, respektive deset let a užíval jsem si to dvoutýdenní dětské nadšení, protože přece hráli naši.
S odstupem času jsem taky víc a víc oceňoval roli Andyho Roache. Jistě, bylo by parádní, kdyby nájezdy v Praze rozhodl Jaromír Jágr a posunul tím český tým k medaili - možná dokonce zlaté - z domácího šampionátu.
Ale ne, tenhle rozstřel rozhodl:
Obránce
Působící v Německu
Který do té doby nikdy nehrál v NHL
Takové pohádky mě baví víc.
Andy Roach rozhodl o tři dny později v Praze také nájezdový rozstřel v souboji o bronz proti Slovensku, díky čemuž se stal prvním hráčem v historii mistrovství světa, který zaznamenal dva vítězné nájezdy na jednom šampionátu.
S bronzovou medailí na krku pak poskytl rozhovor i českým médiím, který vyšel například na iDnes.cz a v němž prozradil, že si rád pochutná na Budvaru. O rok později pak před čtvrtfinálovým duelem proti Česku hlásal, že tentokrát Američané nechtějí rozhodnout až v nájezdech.
Když jsem ale procházel online archivy, nenašel jsem žádný větší rozhovor, v němž by vyprávěl o své nájezdové historii a hokejové kariéře obecně.
Proto jsem před rokem napsal do Düsseldorfu, kde v roce 2012 ukončil kariéru, s žádostí o zprostředkování kontaktu. Bohužel, s Andym Roachem nikdo ve spojení není. Nepomohlo ani hledání na Facebooku, Twitteru či Instagramu.
Klaplo to až letos. Duel Roach versus Vokoun se zase objevil na obrazovkách ČT, tentokrát dokonce ještě před začátkem šampionátu v rámci ankety Český klenot. To mě postrčilo, abych zkusil projít internet o něco důkladněji než před rokem.
Facebook - nic.
Twitter - nic.
Google - nic.
Moment, tenhle chlap vypadá na fotce trošku jako on…
Mezi záplavou hokejových snímků najednou vyskočila fotografie spokojené rodiny, která odkazovala na web americké společnost spravující bazény.
Otevírám, hledám více informací o firmě a…
Andy Roach - Owner
“Andy spent four years studying Plastics Engineering Technology at Ferris State University, in Michigan, and was fortunate enough to realize his dream of playing professional hockey in North America and Europe for fifteen years.”
To je on!
Na e-mail s žádostí o rozhovor reagoval během několika hodin, pak už jsme jen domlouvali termín, který by vyhovoval oběma. Nakonec to padlo symbolicky na první hrací den letošního šampionátu, v jedenáct večer našeho času.
Na druhé straně obrazovky - rozhovor probíhal přes aplikaci Zoom - seděl sympatický chlapík, který ochotně vyprávěl o svých hokejových začátcích, neúspěšném boji o místo v NHL po vydařených čtyřech sezonách v NCAA či následném odchodu do Německa.
Když jsem se rozhodl odejít, honilo se mi hlavou, že se definitivně vzdávám šance hrát jednoho dne v NHL. Bylo hrozně těžké, aby si vás někdo v Německu všimnul a povolal zpátky.
V Evropě se ale rozehrál k parádním výkonům. V úvodní sezoně nasbíral v dresu Krefeldu 41 bodů, o tři roky později se stal dokonce nejlepším střelcem Mannheimu, když ho trenér v průběhu sezony posunul kvůli velké marodce do útoku.
Právě tahle univerzálnost, jak sám zmínil, mu možná otevřela dveře do americké reprezentace na mistrovství světa 2004.
Když přišla řeč na nájezdy, zeptal jsem se ho, jestli můžu pustit na obrazovce jeho úspěšný pokus v Praze. Přestože ho prý od té doby viděl mnohokrát, souhlasil.
Vždycky jsem se snažil měnit rychlost; rozjel jsem se rychle, a pak zpomalil. A brankář měl na výběr: Buď se také zastavit, což se obvykle stalo. A když pak zareagoval na pohyb do bekhendové strany, už se těžko vracel na druhou stranu.
Mimochodem, když si pustíte nesestříhaný záznam včetně následného záběru na Roache, který se obloukem vrací ke střídačce, můžete vidět, jak v náhle ztichlé hale v radosti křičí na své spoluhráče.
To si pamatuju, řval jsem: „Fucking right, boys!“
Následně přišla řeč i na utkání o bronz proti Slovensku, také tehdy Roach v nájezdech uspěl.
A pak jsme přešla řeč na Vídeň. Měl jsem připravený i záznam nájezdu z tohoto šampionátu, proto jsem se opatrně zeptal, jestli svůj neúspěšný pokus od té doby někdy viděl.
Myslím, že ne. Zní to zvláštně, ale já si ani nevybavuji, jaké jsem zvolil zakončení. Nevím, jestli jsem zkusil kličku, jestli jsem vystřelil, vážně si nevzpomínám.
Prý by ho ale rád viděl. Byl to zvláštní moment, sledovat neúspěšný nájezd na dálku spolu s jeho autorem. ‘Goose bumps’ byla první dvě slova, která z něj po chvíli vypadla, pak ale začal popisovat, proč tenkrát zvolil jiné zakončení než o rok dřív v Praze.
Následně se rozpovídal i o své krátké epizodě v NHL; přece jen nebývá zvykem, aby se do ní dostal americký hokejista až po několika letech strávených v Německu.
Kariéru pak ukončil před devíti lety, od té doby se věnuje podnikání.
Hokej chodím hrávat už jen s partou přátel, vždycky v neděli večer. Pak si otevřeme pivo a kecáme. Baví mě taky horská kola, snažím se žít aktivně.
Kompletní rozhovor najdete na webu Deníku N, případně v dnešním tištěném vydání.
Musím říct, že to bylo ohromně příjemných 40 minut povídání. Díky, Andy.
Když jsem včera informaci o rozhovoru s Andym Roachem zveřejnil na Twitteru, rozjela se pod následnou reakcí Jindřicha Šídla docela rozvětvená diskuze. Jeden tweet mě ale obzvlášť zaujal.
Wikipedie pak říká, že plotice obecná je nedravá sladkovodní paprskoploutvá ryba z čeledi kaprovitých.
Chápete to?
(V)okoun - ryba
Plotice - ryba
Hezká tečka za celým příběhem.
O švédském nezdaru na letošním šampionátu toho bylo napsáno hodně. Poprvé od roku 1937 skončí hůře než osmí, což tamní hokejová veřejnost nese hodně těžce.
Vůbec poprvé od roku 2010 bude ve čtvrtfinále chybět některá ze zemí velké šestky; Američané tehdy na turnaji v Německu vyhořeli a hráli o záchranu.
Naopak Švýcaři si zahrají čtvrtfinále počtvrté v řadě, což se od zavedení vyřazovací fáze v roce 1992 povedlo zatím jen sedmi zemím.
Sergej Bobrovskij byl po absolvování povinné karantény dopsán na soupisku Ruska a teoreticky by mohl zasáhnout už do dnešního čtvrtfinále proti Kanadě.
Gólman Floridy se díky tomu stal nejlépe placeným brankářem v historii mistrovství světa; v této sezoně si vydělal podle webu CapFriendly v základní části 12 milionů dolarů.
Dosavadní rekord mezi maskovanými muži držel Henrik Lundqvist, který v roce 2017 přijel na šampionát poté, co si v základní části vydělal chytáním 9,5 milionu dolarů.
Věděli jste, že 500. gól naší fotbalové reprezentace vstřelil sportovní obojživelník Vlastimil Bubník, který má na kontě také jedenáct titulů v československé hokejové lize?
Jubilejní gól vstřelil v kvalifikačním utkání o postup na mistrovství Evropy 22. května 1960, tedy jen tři měsíce po hokejovém turnaji na zimních olympijských hrách ve Squaw Valley.
Teď čekají fotbalisté na trefu s pořadovým číslem 1 500, a pokud dobře počítám, na řadě jsou zase hokejisté.
Tak co, kdo si po letošním hokejovém šampionátu protáhne sezonu a místo letní přípravy pojede na EURO?
Vážím si toho, že si Ruský blafák drží během šampionátu stabilní čtenost. Vzhledem k tomu, že plánuji psát jeden díl denně až do konce turnaje, byl bych rád za postup našich hokejistů do semifinále i kvůli inspiraci pro výběr témat ve zbytku mistrovství.
Pokud věříte v dnešní výhru i moje tvůrčí schopnosti, můžete se přihlásit k odběru tohoto newsletteru prostřednictvím e-mailu.