Český hokej jsem zachránil, říká Tomáš Král. Proč tedy pod jeho vedením stagnuje?

V roce 2008 byl Tomáš Král uveden do funkce prezidenta hokejového svazu, v níž setrvává dodnes. Má pravdu, když se označuje za zachránce českého hokeje, nebo se jen zříká vlastní odpovědnosti?

Feb 23, 2022

Je tomu týden, co česká hokejová reprezentace na zimních olympijských hrách nezvládla osmifinálový duel se Švýcarskem a vůbec poprvé skončila na velkém turnaji hůře než sedmá.

A to, prosím pěkně, počítáme všechny akce od roku 1920.

Ano, na medaili čekáme bezmála deset let, bronz ze světového šampionátu v roce 2012 leží zaprášený ve vitrínách hráčů, z nichž polovina už v profesionálním hokeji nepůsobí.

Můžeme se chlácholit tím, že jsme byli několikrát na dosah cennému kovu, každá ze čtyř účastí v semifinále však nakonec vyústila ve 4. místo. Ano, čtvrtfinále jsme vždy uhráli, byť například na posledním šampionátu v Rize chybělo k historickému neúspěchu málo.

Tak dlouho jsme koukali nad sebe a natahovali ruce po medailích, až přišel pád o patro níž. Ale nemyslím si, že jednorázová neúčast mezi elitní osmičkou zemí je tragédií, která by měla sama o sobě vyústit v čistku ve vedení hokeje.

Co je důležitější, je dlouhodobý trend. Už jsem zmínil desetiletou medailovou odmlku na velkých akcích, k tomu přičtěte čekání juniorského výběru na stejný cíl od roku 2005. Ano, reprezentace do 18 let uhrála v roce 2014 stříbrné medaile, dnešní optikou však šlo o jednorázový výkřik.

Co teď? Jedním z prvních následků bude pravděpodobně konec Filipa Pešána v roli hlavního trenéra seniorské reprezentace.

Osobně si nemyslím, že je Pešán špatný trenér. Před dvěma lety byl do nové pozice uváděn s aurou spasitele, svazoví představitelé na něj naložili možná víc, než unesl. Otázkou je, nakolik se doopravdy hrálo podle Pešánových not, jeho uzavřenost a dotčenost v krizových momentech však situaci také příliš nenahrála.

Případný klidný rozchod bude výhrou pro obě strany. Z Pešána sejme břímě dalšího neúspěchu a dá mu možnost se dál posouvat jako trenér. Ideální jinde než v Liberci, aby dokázal, že jeho úspěch na klubové úrovni nebyl jen zásluhou finanční podpory štědrých sponzorů. A za pár let se mohou obě strany znovu sejít a odstartovat novou - snad povedenější - kapitolu.

Ale kdo tedy konečně vytáhne český hokej zpátky nahoru?

Podle informací MF Dnes je jedním z adeptů na post trenéra národního týmu finský kouč Kari Jalonen, z domácího prostředí je ve hře Miloslav Hořava, fanoušci pak rádi předhazují jména jako Václav Varaďa či Libor Zábranský.

Ano, jeden z nich by možná dokázal sestavit tým, který by za pár měsíců uhrál na mistrovství světa vytouženou medaili. Opravdu ale kvalita českého hokeje stojí a padá s pozicí hlavního trenéra národního týmu?

Pojďme si projít seznam reprezentačních trenérů od zmíněného roku 2012:

Alois Hadamczik (2)

Vladimír Růžička (2)

Vladimír Vůjtek (1)

Josef Jandač (4)

Miloš Říha (1)

Filip Pešán (2)

Číslo v závorce uvádí počet velkých akcí, na nichž uvedený trenér vedl národní tým bez kýženého úspěchu. U Josefa Jandače je započítán také Světový pohár v roce 2016.

Jak vidíte, problém je daleko hlubšího rázu a nevyřeší jej ani Pešánova rezignace.

Kam momentálně patříme v hierarchii světového hokeje?

Ano, prohra se Švýcarskem svádí k zařazení českého hokeje za zmíněnou zemi, často slyšíme srovnání s Německem či Dánskem.

Osobně si myslím, že Česká republika je stále hokejovou zemí číslo šest.

Pětici USA, Kanada, Švédsko, Finsko a Rusko bohužel koukáme již hezkých pár let na záda. A to ať už budeme brát v potaz výsledky na mládežnické úrovni, počty draftovaných hráčů do NHL, úspěchy seniorské reprezentace, počet hráčů v elitních evropských soutěžích či počet trenérů působících v zahraničí.

Na druhou stranu, podle výsledků v posledních letech nás - podle mého názoru - dosud nepřeskočili Švýcaři, Němci ani nikdo jiný. Byť jsou nám dost možná blíž než my zmíněné pětici.

Počet hráčů draftovaných v úvodních třech kolech od roku 2016?

Česko 14:3 Švýcarsko

Bilance z posledních 10 utkání v kategorii U18?

Česko 8:2 Švýcarsko

Bilance z posledních 10 utkání v kategorii U20?

Česko 9:1 Švýcarsko

Bilance z posledních 10 utkání dospělé reprezentace na vrcholné akci?

Česko 6:4 Švýcarsko

Počet hráčů v NHL?

Česko 37:14 Švýcarsko

Druhá věc je kvalita zmíněných mládežnických duelů se Švýcary. Zažil jsem případ skvěle obsazeného mládežnického turnaje, na který přijely přibližně dvě stovky skautů NHL.

Zatímco úvodní zápas dvou hokejových velmocí strávili pozorovatelé z valné části s tužkou v ruce, následný duel Česko - Švýcarsko strávili spíše opření o klandr a marně čekali na výkon, který trkne do očí i laika.

Nepřišel, a tak se lovci talentů v polovině třetí třetiny začali loudat do nedaleké restaurace. Ne snad že by v ní byl nedostatek míst k sezení, nebo že by brali svoji přítomnost jako povinnost. Pro potřeby NHL tady zkrátka žádné zajímavé zboží nebylo.

Vraťme se ještě na chvíli mezi dospělé. Proč tedy nedokážeme v klíčové chvíli porazit Dány nebo Švýcary, když bychom měli být výkonnostně před nimi? Dovolím si vypůjčit výrok Tomáše Plekance z jeho komentáře pro iDnes.cz:

Všichni říkají, že už nejsme hokejová velmoc. Experti, novináři, lidi, kteří se k hokeji vyjadřují.
Zároveň ale ti samí lidé naše výkony a zápasy hodnotí, jako bychom velmocí stále byli. Jako by Dánsko patřilo o dvě úrovně pod nás a my je měli přejet.

Jednoduché jak facka. Ano, už jsme akceptovali, že náš hokej přenechal výsadní postavení jiným zemím, na současnou generaci však máme pořád ‘naganské’ nároky.

Uvedené země, které stále považujeme za papírově slabší, k nám mají blíž než my ke Švédům, Finům či Rusům.

Kam tedy zmizel výsledkový rozdíl z mládežnických kategorií, proč nedokážeme vyhrát 9 z 10 utkání proti Švýcarsku i mezi dospělými? Vzdálené kolejnice se postupně sbíhají, v určité fázi hokejového vývoje Švýcaři zkrátka dělají něco lépe než my.

Nemluvě o tom, že zřejmě nejlepší hráč extraligy Filip Chlapík s předstihem oznámil, že na příští sezonu podepsal smlouvu se švýcarským Ambri. Populární klub, kterým prošel na cestě do NHL také Dominik Kubalík, dokázal v předchozích patnácti letech postoupit do play off pouze dvakrát - a v obou případech vypadl ve čtvrtfinále.

Znamená to, že z výsledkově podprůměrného švýcarského klubu vede do NHL lepší cesta než z extraligového výsluní? Bohužel, v této oblasti už extraliga zaostává za švýcarskou National League.

Co je ale horší, současné výsledky a celkový stav jsou odrazem práce s mládeží před pěti až patnácti lety. O tom, jaká bude situace kolem roku 2030, se rozhoduje právě nyní.

Tomáš Král je prezidentem Českého svazu ledního hokeje od roku 2008. Zatímco přímým dotazům hokejových novinářů se vyhýbá, před několika dny přijal pozvání do podcastu Ptám se já, v němž šéfa svazu zpovídala moderátorka Marie Bastlová.

Několik odpovědí Tomáše Krále mě zaujalo natolik, že jsem se je rozhodl využít pro účely tohoto textu.

Já jsem přišel do hokeje jenom z jednoho důvodu, a to byla krachující firma. Proto jsem tam byl já. Kdyby ta firma byla v pořádku, tak nevím, jaký by byl důvod, abych byl vybraný nebo oslovený já.

Zásluhy o hokej v ekonomické oblasti přiznávají Tomáši Královi i jeho zarytí odpůrci. V roce 2008 přebral svazovou pokladnu s dluhem ve výši několika desítek milionů korun, zatímco na účtu bylo pouhých 700 tisíc.

I s pomocí úspěšné organizace světového šampionátu se svaz vyhrabal z nejhoršího a část peněz mohl vrátit zpět do hokejového hnutí, ať už ve formě výstroje pro začínající hokejistky a hokejisty, vzdělávání trenérů či podpory mládežnických akademií.

V té době také dobíhala éra zlaté generace, která ještě zvládla vybojovat jednu zlatou a dvě bronzové medaile na mistrovství světa. Počty hráčů draftovaných do NHL obvykle kolísaly od nízkých jednotek až k dvouciferné hranici, daleko od čísel z přelomu tisíciletí.

Co jsem udělal pro český hokej? Zachránil jsem ho.

Ano, z ekonomického hlediska se tato slova Tomáše Krále nedají popřít.

Stejně jako nesouhlasím s pádem českého hokeje za Švýcarsko či Německo, nesouhlasím ani s názory na klesající trend kdysi slavné značky.

Ne, český hokej spíše stagnuje, přímo zoufale.

Je pravda, že před týdnem vůbec poprvé nepostoupil na velké akci mezi elitní osmičku účastníků. Pokud ale bereme premiérovou neúčast ve čtvrtfinále jako výstřelek z dlouhodobého trendu, stejně bychom museli brát případný zisk medaile, který byl v uplynulé dekádě na dosah.

Zvykli jsme si na čtvrtfinálové konce juniorské reprezentace i výběru do 18 let na světových šampionátech.

V předchozích pěti letech prošlo draftem vždy mezi sedmi a jedenácti českými talenty; kvantitou předčíme Švýcarsko či Německo, avšak výrazně zaostáváme za Švédskem či Finskem, o dalších zemích nemluvě.

Český hokej je zkrátka předvídatelný. “Proč bych se na to díval, stejně vypadnou ve čtvrtfinále,” slýcháte možná v průběhu vánočních svátků, pokud je také trávíte sledováním mistrovství světa juniorů.

Optimista uvnitř se vždy nadechne - a protestní myšlenku raději spolkne. Vždyť mají pravdu.

Zmíněný rozhovor Tomáše Krále pro Seznam Zprávy byl bohatý na zajímavé výroky, tady je další z nich.

Zmínila jste přelom tisíciletí, ta doba se už nikdy opakovat nebude. Takovou zlatou éru, jaká byla, už si nedovedu představit.

Znamená to, že rezignujeme na úspěchy? Veškeré zásluhy za zlatou éru českého hokeje přiznáme socialismu, silným ročníkům a bohatému sportovnímu genofondu?

Jistě, momentálně máme daleko k triumfu na turnaji best-on-best, ke třem triumfům na mistrovství světa v řadě možná ještě dál.

Ale vždyť před pár lety měli Zlatý hattrick na dosah Švédové, ani pro současnou finskou generaci by nemuselo jít o nemožný cíl.

Ano, můžeme skuhrat, že zmíněné země mají pro hokej lepší klimatické podmínky, tamní děti vyrůstají v lepším socioekonomickém prostředí a… nakonec zase skončíme u vzpomínek na Nagano.

Ještě řeknu jedno číslo, které je hrozně důležité, to je třeba Kanada a Rusko. Mládežnická základna takové země je 400 tisíc hráčů a my máme 18 tisíc.

Ano, můžeme také lamentovat na velikostí populace a celkovou rozlohou našich soupeřů. A nebo se podívat na sever, kde Švédové nebo Finové dosahují s podobnými zdroji daleko lepších výsledků.

Jak chce zajistit šéf svazu, aby kluby a mladí hráči hledali v první řadě chybu u sebe, když toho není schopen ani on sám?

Pojďme na další výrok Tomáše Krále.

Dnes ty kluky dotáhneme ve velmi dobrém stavu do věku 16-17 let, a pak se nám to celý rozběhne různě po světě. Někdo oprávněně, často velmi neoprávněně. Dnes máme spočítanou jednoznačnou statistiku, že z nadprůměrných a průměrných kluků, kteří odejdou do zahraničí a ztratíme nad nimi kontrolu, je to neuvěřitelné číslo, ale 95 procent v podstatě zmizí z hokeje.

No prosím, máme zde příčinu problému! Ti nevděční darebáci ještě nejsou ani plnoletí, a stejně nám prchají do Finska, Švédska, Kanady či Spojených států.

Upřímně, moc rád bych viděl zmíněnou statistiku včetně srovnání s těmi, kteří zůstanou do dovršení juniorského věku v Česku. Pominu přitom fakt, že svaz ve spolupráci s kluby není schopen nabídnout mladým hráčům takové podmínky, které by je přesvědčily k setrvání doma.

Máte pocit, že mladí kluci odchází ven z jakési pohodlnosti? Ukažte mi teenagera, který dobrovolně opustí jisté místo v nesmyslně nafouknuté extralize dorostu a juniorů, aby odjel kamsi za polární kruh, kde ani nemá mámu, která by mu vařila, uklízela a chystala tolik potřebný servis. O kamarádech a srandičkách v kabině nemluvě.

Ti, kdo odejdou, zkrátka vidí v zahraničí větší šanci na profesionální kariéru. Ano, řada z nich neuspěje; někteří nestačí domácím hráčům fyzicky, hokejově či prostě jen neunesou změnu prostředí. Řekl bych ale, že ve vztahu ke zmíněným zemím jsme v konečném výsledku spíše dlužníky.

Nedělám si iluze, že by u nás všichni mladí hokejisté obětovali hokeji maximum. Proč by taky měli?

Znovu se vracím k již zmíněnému nabobtnání mládežnických soutěží, které jde na triko současného vedení svazu. Místo pozitivní motivace a vytvoření konkurenčního prostředí, v němž by museli mladí hráči bojovat o místo, se pyramida příliš nezužuje.

Čest výjimkám, ale pokud přijdete do kabiny a vidíte, že víc než tři pětky trenér dohromady nedá, dojde vám, že o místo v sestavě a prostor na ledě zkrátka nepřijdete. Pokud před zimákem nestojí dalších dvacet vlčáků, málokdo si v pubertě uvědomí, že pro vyšplhání se do extraligy či seniorské reprezentace je potřeba přidat, makat víc.

Ano, je chvályhodné, že se svaz odhodlal k zúžení dorostenecké a juniorské extraligy.

Proč ale vůbec dopustil jejich nabobtnání na počet, který garantuje místo mezi elitou pomalu každému druhému, kdo u hokeje vydrží do požadovaného věku?

Před dvaceti lety hrálo nejvyšší juniorskou soutěž 20 týmů rozdělených do dvou skupin. Následně došlo k rozšíření na 24 celků, poslední nárůst přišel paradoxně po sestupu reprezentace U18 z elitní kategorie mistrovství světa.

S příchodem Tomáše Krále se nejvyšší juniorskou soutěž podařilo postupně zredukovat na 16 klubů, což byl bezesporu chvályhodný počin. Po sezoně 2014-15 však ohlásily Karlovy Vary návrat z juniorské MHL, tudíž by měla soutěž lichý počet klubů, stejně jako tomu bylo v sezoně 2013-14.

„Proto se řešilo, jestli hrát juniorskou extraligu v sedmnácti (týmech), nebo doplnit účastníky na sudý počet. Dospělo se k názoru, že lepší je sudý počet, pak se postupovalo podle soutěžního řádu,“ vysvětloval tehdy Bedřich Ščerban, člen výkonného výboru, pro deník Sport.

Právě výkonný výbor tehdy z popudu profesionálních klubů rozhodl o rozšíření počtu účastníků soutěže. A shodou okolností to byla právě Jihlava, kterou rozšíření juniorské extraligy uchránilo od sestupu. Co víc, soutěž byla také jednosměrně uzavřena, kvůli nasazování juniorů v extralize byla zrušena možnost sestupu.

Ve zmíněném článku deníku Sport stojí za zmínku také postoj Slavomíra Lenera, tehdejšího šéftrenéra českého hokeje.

“Lener tohle chápe, sám byl proti uzavření soutěže a dlouho místo toho šíří myšlenku zužování počtu účastníků lig, případně vytvoření superjuniorské soutěže, kde by mohlo hrát i více hokejistů na výjimku, třeba až do 23 let. Jenže do toho mu teď nadřízení svěřili zašpuntovanou extraligu s 18 kluby,” psal tehdy Sport.

Vrcholný kousek však přišel až před sezonou 2018-19. Výkonný výbor tehdy schválil reorganizaci mládežnických soutěží, které mely být nově dvoustupňové, tedy rozdělené jen na dorost a juniorku, jinak řečeno kategorie U16 a U19.

Extraliga dorostu měla pokrývat ročníky 2003 a 2004, juniorská extraliga pak ročníky 2000, 2001 a 2002. Hráči narození v roce 1999 byli jednoduše obětování, přišli o poslední rok v juniorce a byli nuceni si předčasně hledat angažmá mezi dospělými.

Nezapomínejme také na novinku v podobě povinného prodloužení po každém utkání, které vyústilo v trest pro vsetínského trenéra Juraje Juríka. Ten nařídil svému týmu, aby si nechal vstřelit gól, a měl tak v následném prodloužení větší šanci na zisk bodu do tabulky.

Juniorská extraliga se tímto rozhodnutím rozrostla na 24 celků, jenže už o půl roku později došlo k překvapivému kroku, kdy byly od stolu vyloučeny z elitní mládežnické soutěže týmy Havířova, Přerova a Vsetína; poslední jmenovaný přitom postoupil do semifinále play off.

"Drtivá většina klubů z extraligy, první a druhé ligy se vyslovila pro zúžení extraligy juniorů na 18, 16, ba i 14 účastníků. Bylo na výkonném výboru, aby určil klíč, podle kterého soutěž zúží," uvedl tehdy tiskový mluvčí Českého hokeje Zdeněk Zikmund pro Aktuálně.cz.

Stíháte sledovat? Výkonný výbor udělal revoluci v hierarchii mládežnického hokeje a rozšířil extraligu juniorů z 18 na 24 klubů. O necelý rok později však bez ohledu na výsledky vyloučil tři týmy, celou soutěž znovu zúžil na 18 týmů a kategorii juniorů znovu rozšířil také na hráče U20.

Následoval soudní spor, který vyústil v předběžné opatření… a zbytek už raději nechme stranou.

Pokud se nyní svaz bije do prsou, jak revolučně zúží extraligu juniorů na 14 účastníků, je na místě se ptát: Proč ji stejní lidé nechali před pár lety nabobtnat na 24 celků?

Pojďme k dalšímu výroku Tomáše Krále v rozhovoru pro Seznam Zprávy, na němž vysvětlím, proč jsem se tak rozepsal o překotných změnách v extralize juniorů.

Když se vyřešila ekonomika, tak jsme řekli, že je nutné se zaměřit na hokej jako takový. Úkolem svazu je řídit hokej po ekonomické stránce na národní úrovni, zajišťovat vzdělávání trenérů, metodiku a tyhle věci.
To přenášíte dolů a výchova hráčů jako takových se děje v klubech. Problém je ten, že se nám nedaří ovlivňovat práci trenérů v klubech tak, jak bychom si představovali, v tom vidím náš největší problém.
Jsem z toho často smutný, protože podmínky, které se podařilo vytvořit, nedokážeme vytěžit.

Ano, v tomto má Tomáš Král naprostou pravdu. Bohužel z této neschopnosti porozuměni mezi oběma stranami není znát ani špetka sebereflexe.

Jistě, Tomáš Král není ten, kdo objíždí kluby a přesvědčuje trenéry, aby hráči v žácích pilovali bruslení po vnější hraně a při střelbě drželi hokejku pod jiným úhlem.

Je to ale on, kdo stojí v čele svazu. Byl to právě Král, kdo si vybral do výkonného výboru lidi, od nichž dále vedou nitky k jednotlivým komisím a autorům metodiky. On je ten, kdo zastřešuje celou organizaci, která má za cíl vytvářet vhodné podmínky hráče, trenéry a kluby.

Pokud ale se ale svaz prezentuje nekoncepčními rozhodnutími, která vnáší do hokejového prostředí spíše zmatek, nelze se adresátům svazových pouček příliš divit, že ve zmíněnou podporu shora jaksi nemají důvěru.

A to ani tehdy, pokud jsou jejími autory erudovaní lidé. Vždyť i oni jsou nakonec součástí zmíněného mocenského uskupení.

Nemyslím si, že by měli svazoví zástupci stát u vrat každého zimáku a pečlivě kontrolovat každý detail, jestli se jede podle svazových not.

Naopak, místo direktivního nařizování by měl svaz spíše vytvářet ideální podmínky, které by motivovaly všechny zainteresované strany k posunu vpřed. Výkonnostnímu, nutno dodat, nikoliv přímo výsledkovému.

A především by měl jít příkladem z hlediska stability, jistoty a rovnosti mezi kluby.

Hokejovou komunitu nyní definuje vzájemná nedůvěra a nejednotnost, kterou kroky svazu jen přiživují. A není divu. Když svaz řekne A, aby o rok později otočil na B, jak mají potom adresáti hokejových norem věřit, že o rok později nepřijde verze C?

Proč by si měly jednotlivé kluby v tak nejisté atmosféře předávat své know-how a spolupracovat ve výchově talentů? Zvlášť když jeden tým čeká direktivní sestup, zatímco o pár desítek kilometrů dále si navzdory horším výsledkům vesele pískají.

Ne všechny svazové inovace jsou slepou uličkou. Osobně se mi zamlouvá myšlenka mládežnických akademií a jejich nově navržené bodování, kde se bude od výsledků odvíjet finanční podpora ze strany svazu.

Vychováš hráče pro mládežnickou reprezentaci, extraligu či NHL? Budeš odměněn. Je tvůj přínos pro český hokej nulový? S akademií - a s ní spojenou finanční podporou - se můžeš rozloučit.

I zde je otázka, proč byla pravidla pro udělování akademií rozvolněna natolik, že časem došlo k jejich redukci. Nová regulace - samozřejmě pokud bude dodržena - však dává potřebný smysl a pozitivně motivuje jednotlivé kluby.

Podobně se dá podle mě hodnotit také kampaň Pojď hrát hokej, kde svaz láká na zimní stadiony nejmenší sportovce. Pozitivně laděný koncept nese podle svazových čísel ovoce, právě široká základná je jedním ze základů budoucího úspěchu.

Stejně tak si nemyslím, že kompletní osazenstvo svazu škodí českému hokeji. Jsem přesvědčený, že zde sedí celá řada snaživých a kvalitních lidí, kteří mají představu, jak svojí činností pomoct ku prospěchu celku. Problém je, že v nepřehledné změti jmen a funkcí je někdy těžké je najít.

Ano, svazu nelze upřít dílčí úspěchy. Tomáš Král a jeho družina nejsou strůjci všeho zla, umí udělat i krok správným směrem. Ale…

Od lidí, kteří mají rozhodující slovo v českém hokeji, byste čekali daleko menší počet neuvážených rozhodnutí, která jsou následně bez jakýchkoliv důsledků v tichosti vzata zpět.

My nic, chyba není na naší straně.

Bohužel, pokud svaz prezentuje pozitivní výsledky své práce, jsou to hokejovou terminologií spíše výsledky po první třetině. Konečné skóre, za něž se rozdělují pomyslné body do tabulky, už vypadá o poznání hůře.

Ve zmíněném podcastu přišla řeč také na kritiku vlády Tomáše Krále.

Já jsem zaregistroval od některých samozvaných expertů názor na vedení českého hokeje, že jsou to nýmandi a podobně, samozřejmě se to týká hlavně mě. Já jen chci upozornit, to jsou Libor Zábranský, Jaromír Jágr, (Jiří) Šlégr, Béďa Ščerban, majitel Třince, majitel Vítkovic. To jsou rozhodně lidi kompetentní.

V prvé řadě nechybí pohrdavé otření se o erudici svazových odpůrců. Místo reakce na kritiku konkrétních kroků pak přichází zaštítění se významnými jmény českého hokeje.

Ano, zmíněná čtveřice má za sebou velmi úspěšnou hráčskou kariéru, tři z nich pak z pozice klubových šéfů zachraňují tradiční české hokejové značky. Oboje je však nutné oddělovat od konkrétních činností a výsledků hokejového svazu. Pokud pomineme jejich hráčské úspěchy a řízení jednotlivých klubů, jakým způsobem konkrétně pomáhají českému hokeji?

Je chvályhodné, že ve svém nabitém režimu najdou čas a energii tahat český hokej z výsledkové šedi. Ale co když se při hlasování výkonného výboru budou muset rozhodnout, zda hájit zájmy českého hokeje, nebo svého klubu?

Podle stanov ČSLH tvoří nadpoloviční většinu výkonného výboru zástupci profesionálních klubů, konkrétně sem odkazuje článek 11, odstavec 1.

Výkonný výbor ČSLH je složen z prezidenta a deseti členů s tím, že šest členů je voleno do výkonného výboru ČSLH ze zástupců vrcholového hokeje a čtyři členové jsou voleni do výkonného výboru ČSLH ze zástupců výkonnostního hokeje. Vrcholovým hokejem se rozumí extraliga ledního hokeje mužů a I. liga ledního hokeje mužů ČR a výkonnostním hokejem se rozumí všechny ostatní Soutěže ČSLH.

Jak to funguje v praxi? Na poslední konferenci přednesl znovuzvolený prezident svazu Tomáš Král návrh na deset členů výborů. Hlasování pak bylo spíše formalitou, všechna jména byla delegáty bez větší diskuze přijata.

Zajímavé také je, že zmíněný Bedřich Ščerban, jednatel jihlavské Dukly hrající 1. ligu, je ve výkonném výbor jako zástupce výkonnostního hokeje, přestože zmíněná soutěž se podle stanov ČSLH řadí mezi vrcholový hokej.

Proč tomu tak je? Kdo ví. Fungování výkonného výboru je pro širokou hokejovou veřejnost zahaleno v mlze, byť klubům chodí stručná komunikace ve formě zápisů z jednotlivých jednání.

Kýžené zlepšení by mohly teoreticky přinést chystané změny v českém hokeji, které jsou v plánu na rok 2022.

Jednou z nich je konec Tomáše Krále ve funkci prezidenta ČSLH v polovině čtyřletého cyklu, který pravděpodobně urychlilo zveřejnění jeho někdejší spolupráce s vojenskou kontrarozvědkou, jakkoliv sám Král spojitost této kauzy se svým koncem odmítá.

Otázkou je, zda se z původně hodnotící konference stane volební; pokud ne, zastanou Královu funkci současní viceprezidenti Petr Bříza, Libor Zábranský a Aleš Pavlík.

Nepředpokládám, že stávající garnitura bez odporu předá vládu nad českým hokejem někomu dalšímu. Proč by to taky dělali? Konference byla původně plánována jako hodnotící, rezignaci prezidenta Krále je možné vyřešit bez větších personálních změn.

Druhou plánovanou změnou je převzetí extraligy, které si APK LH odhlasovala na konci ledna tohoto roku a které by mělo vejít v platnost od nové sezony.

Jednoduše řečeno, extraligu si budou řídit samy kluby. Nedokážu zhodnotit, zda půjde v případě extraligy o změnu k lepšímu, obecně se mi však líbí myšlenka převzetí zodpovědnosti za produkt, který kluby samy reprezentují.

V ideálním světě by pak mohl tento krok vést k přeskupení poměrů ve výkonném výboru ve prospěch výkonnostního hokeje. Pokud se chtějí kluby osamostatnit při řízení extraligy, nemohlo by to fungovat i opačně? Nemohli by mít nově většinu ve výkonném výboru zástupci výkonnostního hokeje, doplnění o 3-4 zástupce APK LH?

A ještě jeden výrok Tomáše Krále v podcastu Ptám se já.

Myslím, že teď už zájem o tu pozici bude. Když jsem přišel já, tak zájem o tu pozici nebyl, protože to nebylo o ničem jiném než o velkém průšvihu, dávat vše dohromady. Teď si myslím, že zájemci budou, protože zájemce, který přijde po mně, nebude mít starosti a problémy, které jsem musel řešit já, a bude se moct věnovat jen sportu.

V prvé řadě musím zmínit subjektivní nesouhlas s autorem těchto vět. Jakkoliv se Tomáš Král zasloužil o zlepšení ekonomického stavu hokejového svazu, po sportovní stránce je zde práce jako na kostele.

Českému hokeji by výraznější změna bezesporu prospěla, ambice na post svazového šéfa však zatím nikdo veřejně nepřiznal.

On to taky nebude žádný med. Vzhledem k současné ekonomické situaci nebude snadné udržet stávají finanční podporu hokeje, natož ji navýšit. Řada klubů má finanční problémy, výpadek na straně příjmů není jak vykompenzovat.

Součástí svazového křesla navíc není kormidlo, kterým stačí otočit správným směrem. Spíš z něj vedou desítky či stovky nitek do všech stran, které je nutné přetrhat, přesměrovat či spojit, aby alespoň většina z nich plnila svoji funkci a táhla stejným směrem.

Český hokej nepotřebuje spasitele, nýbrž sjednotitele.

Sjednotitele, který si vybere správné spolupracovníky a přesvědčí názorově roztříštěné prostředí ke kompromisu, a který nebude stát v čele překotných rozhodnutí, jež budou obratem přehodnocována a za něž ve výsledku nikdo neponese odpovědnost.

V angličtině se tomu říká leading by example; zkrátka člověk, který jde sám příkladem.

Pokud chci ovlivňovat myšlení lidí v tak velkém hnutí a přesvědčit je, že naše myšlenky jsou správné, nemůžu při prvním neúspěchu házet vinu na druhé. Naopak, musím jim nabídnout stabilní prostředí a ukázat konkrétní příklady, kde nová metodika pomohla k lepším výsledkům.

Ano, bude to dlouhý a náročný boj. Na rozdíl od Tomáše Krále se nedivím, že se zatím nenašel nikdo, kdo by se veřejně ucházel o jeho současnou pozici. Trpělivost podle mě není silnou stránkou českého hokeje, na úspěch bychom si sáhli nejradši hned.

Zmíněný proces ale může trvat klidně deset let, než se dostaví výsledky. Přijde mi, že žijeme ve společnosti, která je orientovaná na okamžitý výsledek, změny ve výchově mladých hokejistů jsou však dlouhodobým procesem.

Napadá vás někdo, komu by hokejová veřejnost odpustila další dekádu usilovné práce, než se dostaví požadované výsledky?

V ideální situaci nebude svaz nařizovat, ale motivovat. Nebude každý rok přehodnocovat svá rozhodnutí; naopak bude konzistentní, aby hráči, kluby i všichni zainteresovaní měli představu, co je čeká v následujících letech.

Bude vytvářet motivační prostředí, v němž dostanou prostor ke zlepšení a učení nových věcí ti, kteří projeví snahu. A pokud budou zmíněná doporučení natolik účinná, kluby i hráči časem sami zjistí, kudy vede správná cesta, a rádi se přiučí.

Ano, mohli bychom se plácat po ramenou, že v mládežnických kategoriích pořád válcujeme Švýcary. Jenže proč tomu tak není na seniorské úrovni, proč se mezera postupem času zmenší?

Ano, i od Švýcarů či Němců je možné se něčemu přiučit, nemluvě o elitní pětici zemí, kterým koukáme jen na záda. Nemluvím o slepém kopírování, spíš o hledání inspirace a jejím konstruktivním zasazení do českého prostředí.

Využívejme zkušeností a znalostí druhých. Nesnažme se vymyslet vymyšlené, ani se plácat do prsou a rvát se za tradiční český hokej. Pokud se dobře dívám, onen tradiční český hokej se již drahnou dobu kouká dříve srovnatelným soupeřům na záda.

Nebylo by lepší jednou spolknout hrdost a přiznat si, že za hranicemi Česka dělají některé věci lépe? Třeba se nakonec ukáže, že české prostředí není ničím výjimečné, i tady mají lidé jednu hlavu, dvě ruce a dvě nohy.

A na závěru jedna prosba: Nenechme padnout malé kluby.

Poslední dobou narážím na úvahy, že není možné, abychom nechali malé kluby zaniknout. Ježíši, to je přece přirozený proces. Nemůžeme uměle držet při životě něco, co nelze udržet. Vezměte si Filipa Krále. Pochází z Blanska, z bývalé hokejové bašty. Dnes tam nemají děti. Tak to prostě je. Malé kluby zanikají.

Zmíněný výrok pronesl před rokem v rozhovoru pro deník Sport Libor Zábranský, narazil jsem na něj znovu při hledání podkladů k tomuto textu.

Ano, malé kluby mají existenční problémy, které umocnila pandemie koronaviru a s ní spojené restrikce. Ale to přece neznamená, že bychom je měli nechat zaniknout. Jsou to právě malé kluby, odkud vzešla řada úspěšných českých reprezentantů.

Před rokem jsem sepsal seznam klubů, které se podílely na výchově účastníků juniorského šampionátu v letech 2016-2021. Kromě tradičních značek zde najdete i slušnou řadu oddílů, které by se daly - se vším respektem - označit za provinční.

Filip Chytil začínal s hokejem v Kroměříži, Martin Nečas a Martin Kaut odstartovali své kariéry ve Žďáru nad Sázavou. Nebýt těchto klubů, zapadl by možná ročník 1999 z českého pohledu mezi průměrné.

Jejich úkolem není vychovat hráče pro vlastní potřebu, ale přilákat ke sportu začínající kluky a holky, vyvolat v nich tolik potřebný zápal a vštípit jim hokejové základy. O zbytek už se pak v ideálně fungujícím řetězci postarají velké kluby.

Ano, možná se najdou rodiče, kteří budou ochotní vozit své potomky každý den několik desítek kilometrů. Co když ale v okresním městě padne hokej, zatímco k dispozici zde bude dál florbal, basketbal či jiný finančně nenáročný sport? Asi všichni tušíme, jak se zachová většina rodin.

Mělo by být i v zájmu velkých hráčů, aby malé kluby nejen přežily, ale také dokázaly fungovat. Pokud obě strany akceptují svoji roli ve výchově hokejových talentů, budou z toho mít prospěch všichni zainteresovaní.

Mohl bych zde zmínit ještě řadu dalších svazových projektů, u nichž by se dal zpochybnit přínos českému hokeji či úspěšnost jejich realizace: projekt Dukla Litoměřice, hledání vhodné struktury žákovských soutěží či snaha o zrušení tabulkového odstupného.

Tento text ale nemá za cíl podrobit současné svazové vedení neúprosné kritice, spíš hledat příčinu v nejednotnosti hokejového prostředí a chyby, které by bylo dobré neopakovat.

Vina rozhodně není jen na jedné straně, svaz navíc není jen Tomáš Král. Je to ale právě on, kdo si v uplynulých 14 letech vybíral k ruce spolupracovníky, s jejichž pomocí nedokázal zvrátit stagnaci českého hokeje, aniž by za to jakkoliv přijal veřejně odpovědnost.

Předpokládám, že v případném hodnocení Tomáše Krále by se mé názory zařadily mezi samozvané experty. Neurazilo by mě to; navíc je pravda, že hráčský ani trenérský profil na Eliteprospects nemám.

Moc bych si přál, aby se český hokej po dlouhých letech konečně vydal správným směrem. Je řada osob, které si v roli nástupce Tomáše Krále představit dokážu, i těch, u kterých si jejich přínosem nejsem příliš jistý. Budu ale rád, pokud mě někdo z druhé skupiny vyvede z omylu, i kdybychom na výsledek nových pořádků měli čekat dalších deset let.

Stejně tak ocením, pokud mi v komentářích necháte poznámku či názor na tento text, případně úvahu o budoucnosti českého hokeje jako celku.

Jiří Vítek

Discussion about this post